Kostel sv. Jakuba

Pochází z druhé poloviny 13. století. Původně byl zasvěcen sv. Christoforovi, ochránci brodů a cest, v roce 1569 došlo k jeho rozšíření a přesvěcení na sv. Jakuba.
Další úpravy byly provedeny v roce 1702, do náměstí byla přistavěna kaple sv. Barbory. Pod ní vznikla krypta, místo posledního odpočinku významných hodnostářů města a během válek o rakouské dědictví také vojenských důstojníků.
Kostelní kruchta získala v roce 1719 varhany (přestavba r. 1777), jeden z nejzachovalejších barokních nástrojů v Čechách.
Velké úpravy chrámu proběhly po roce 1753, došlo k rozšíření kostelní lodi a přístavbě věže. V roce 1759 byla z původního vchodu a předsíně přestavěna kaple sv. Josefa, v jejím podzemí byla zřízena druhá krypta. Zanikla stejně jako její starší předchůdkyně za vlády Josefa II.
Radikální úpravy kostela skončily roku 1763. Barokní vstupní štít ozdobily sochy sv. Josefa, Jakuba a Barbory, v interiéru se objevily oltářní obrazy sv. Jakuba, sv. Františka, sv. Jana Nepomuckého a sv. Sebastiana - díla jezuity Ignáce Raaba. Jeho řádový bratr Süsmayer vytvořil křtitelnice a kazatelnu a doplnil interiér i oltáře svými sochami.
Před vstupem do sakristie je dochována původní freska z roku 1569, představující Umučení Páně spolu se znaky Čabelických a rytířů z Úšavy. Pod freskou byl původně vstup do rodinné hrobky Čabelických, uzavřený kamennou deskou z roku 1513. Při úpravách kostela roku 1759 byl náhrobek přemístěn pod kruchtu vpravo za vchodem. Poblíž je volně v interiéru umístěn tympanon, ukázka původní gotické chrámové architektury.
Pohřbívání u kostela bylo ukončeno roku 1771. Na počátku 19. století se zarovnávaly staré hroby a v roce 1844 byla zrušena hřbitovní zídka. Zachována zůstala její část pod kostelem. Do ní bylo vestavěno schodiště, v roce 1848 doplněné vázami na žulových hranolech. Sochy na schodišti, sv. Norbert a sv. František Xaverský s klečícím černochem, patřily s největší pravděpodobností původně ke chrámovému mobiliáři, můžeme je připsat Süsmayerovi. Socha Imaculaty před kaplí sv. Barbory byla přemístěna od původního vchodu na hřbitov.

Děkanství - fara čp. 220

Je barokního původu, vzniklo po roce 1691 přestavbou ze staršího domu, opuštěného v průběhu třicetileté války. Při největším městském požáru roku 1796 byla budova silně poškozena, za rok již opět sloužila svému účelu. V roce 1800 došlo k renovaci domu do jeho současné podoby. Původní arkády již nebyly při rekonstrukci obnoveny. Nad vstupem je umístěn kamenný arcibiskupský znak.
 

Dům čp. 86 a 87 - Stará pošta

Jednopatrový dům na náměstí s originálním secesním průčelím s ornamentálními a květinovými vzory vznikl koncem 17. století spojením dvou renesančních domů.

V roce 1776 vznikla v domě císařská pošta. Poštovní úřad byl tehdy udělován dědičně v rámci jedné rodiny. Honosné náhrobky dědičných poštmistrů lze nalézt na hřbitově před vchodem do kostelíka sv. Víta. Pošta zanikla roku 1848.


 

Dům čp. 85

Je renesančního původu, po třicetileté válce byl přestavěn v barokním slohu. V letech 1685 – 87 jej vlastnil italský architekt Antonio de Alfieri. Po r. 1902 získal dům hoteliér J. Slabý a radikálně jej přestavěl. V nové budově hotelu vzniklo centrum kulturního dění ve městě.

Dům čp. 84 – lékárna U Zlatého orla

Jako většina domů městského centra je bývalá lékárna goticko – renesančního původu a byla vždy v majetku nejbohatších měšťanů. Koncem 17. století patřil dům solnímu hejtmanovi Matěji Jindřichu Doudlebskému z Hortenfelsu.

V roce 1795 koupil dům lékárník Jan Kubert a založil tím téměř stopadesátiletou tradici lékárnictví. V roce 1803 prodal Jan Kubert lékárnu Josefu Drexlerovi, poté se zde vystřídali lékárník František Peiger (1820) a František Grim (1829), magistr a týnský purkmistr. Za života posledně jmenovaného získal dům název U Zlatého orla. Na nároží je zachován fragment domovního znamení, dvouhlavého orla. Grimové vlastnili lékárnu do roku 1907, poté dům koupil známý týnský lékárník a dlouholetý starosta PhMr. Josef Procházka. Lékárna se zde udržela až do 60. let 20. století.
 

Dům čp. 38 - Hostinec U Zlatého lva

Původ domu je goticko – renesanční, nejstarší písemná zmínka o něm je z roku 1654, kdy byl židovským majetkem. Po vysídlení židovských obyvatel z města jej v r. 1681 získal týnský měšťan Bartoloměj Váňa. Název hostince se poprvé objevuje v roce 1815, ale tato živnost je zde doložena již k roku 1776.

Jádro domu obsahuje gotické prvky. Původní zdivo vyniká mimořádnou tloušťkou, v přízemí dosahuje až 115 cm. K hospodářskému zázemí domu náleží stodola, v jejím interiéru je dochována studna. Průčelí stodoly obsahuje zajímavý dvouetážový barokní štít. Dnešní podoba domu pochází z barokních a klasicistních přestaveb.


Domy U Zlatého slunce a U Zlatého lva


Podobně jako soused č. 38 dům vznikl již ve středověku. K jeho přestavbám došlo v polovině 16. století a po třicetileté válce. Již na počátku 16. století existoval v domě hostinec. V roce 1756 byl vlastníkem domu Jan Schmithauer, šlechtic z Horního Valsee, který zde vybudoval svůj dvůr a připojil jej k sousednímu domu U Zlatého lva.

V roce 1761 byla majitelkou hraběnka Marie Anna rytířka Detzossi, odtud kamenné domovní znamení zlaté koruny. Při prodeji domu v roce 1825 se poprvé objevil název hostince U Zlatého slunce. V roce 1860 koupil dům hostinský František Veselý, žijící v sousedním domě. Získal pro hotel právo na ubytování cizinců a vytvořil z něj centrum společenského ruchu.

Na fasádě směrem do náměstí je zazděný původní portál, v literatuře někdy prezentován jako renesanční arkáda. Nad ním je již nečitelný letopočet končící číslem 06. Dnešní vzhled domu je opět výsledkem barokních a klasicistních přestaveb.
 

Zámek - čp. 1

Byl postaven roku 1699 jako hlavní sídlo arcibiskupské správy panství náhradou za tehdy již neobyvatelný hrad. Základem pro stavbu zámku se staly parcely tří původních gotických domů.

Zámek je dodnes nejrozsáhlejším objektem městského centra. Průčelí je původní, raně barokní s klasicistními úpravami a střešními štítky. Vstupní portál s ostěním pochází z období po roce 1800. Celkový architektonický výraz budovy završuje pseudomansardová střecha.

V interiérech se dochovala zajímavá klasicistní dveřní ostění, dnes součást expozice Městského muzea. Ve sklepeních pod zámkem ústí podzemní chodby, částečně tesané ve skále, pravděpodobně pozůstatek původního podzemního labyrintu. Podzemí je  od roku 2008 zpřístupněno.

V přízemí zámku je dnes Městská knihovna a v obou horních patrech Městské muzeum s expozicemi vltavotýnského regionu, vorařství, loutek, vltavínů a sálu režiséra Alfréda Radoka.

Sakařův rodný dům

Původní součást zámeckého hospodářského komplexu, dům panského zahradníka, změnil již zcela svoji historickou podobu. 29. dubna 1870 se v domě narodil Josef Sakař, významný historik, autor několikasvazkových dějin měst Týna nad Vltavou a Pardubic. Dnes je na stěně přestavěného domu umístěna pamětní deska Josefa Sakaře, odhalená u příležitosti stého výročí historikova narození.



Radnice - čp. 2

Budova radnice je v jádru renesanční. Po požáru roku 1796 byla přestavěna týnskými staviteli Františkem Kaplickým a Janem Kaucem, architektem nové stavby byl třeboňský mistr Lyvora. Město již nedokázalo financovat nákladnou renovaci budovy do její původní podoby, nebyla obnovena věžička s hodinami. Průčelí stavby v pozdněbarokním slohu bylo odlehčeno arkádami. Pod nimi se v minulosti prodával chléb v takzvané chlebnici. Byla zde zavěšena i městská váha a žebříky spolu s háky pro případ ohně.
Přízemní místnosti radnice sloužily mimo jiné také jako solní sklad a od roku 1725 zde bylo „vězení sousedské“ - městská šatlava. Zadní trakt budovy se využíval již v 16. století jako městský pivovar.
Svému účelu slouží radnice dodnes. V interiéru je zajímavé pseudohistorické schodiště.
 

Dům čp. 25

Dům vznikl v průběhu renesance, později byl barokně rekonstruován a získal arkádové loubí v boční ulici. První písemná zmínka o domě je z roku 1631, díky centrální poloze jej obývali vždy čelní představitelé města. V druhé polovině 17. století vlastnil dům hejtman vltavotýnského panství Matouš Kherner, po něm Václav Fridrich, purkrabí arcibiskupského zámku a důchodní písař. V roce 1722 zde sídlila poštovní správa, tedy první a nejstarší týnská pošta. Od roku 1811 do roku 1827 měl dům právo výčepní, patřil hostinskému Antonínu Ratayovi. V roce 1876 dům získal bohatý židovský obchodník Moses Pleschner. Ve vlastnictví této rodiny dům zůstal až do 2. sv. války, část prostor byla od roku 1936 využívána pro Občanskou záložnu.
V současnosti je dům součástí radnice. V patře je zasedací místnost

Dům čp. 252 - U Modré hvězdy

Zajímavá nárožní stavba s kruhovou vížkou zaujímá čelní místo ve frontě domů hlavní obchodní ulice Horní Brašov. Dům je renesančního původu. Také on patřil v minulosti nejvýznamnějším osobám ve městě. V roce 1636 je zde zmiňován arcibiskupský hejtman Václav Vltavský, v roce 1677 městský primátor Kašpar Kamperle. Po jeho smrti získala dům rodina solního hejtmana Vincence Gotfrieda Zieglera. Po Zieglerových koupil dům pernikář Jiří Tytz, po něm byli vlastníky jeho příbuzní z rodiny Dubských. V roce 1791 získal dům výměnou za stavení č. 84 mydlář a magistrátní purkmistr Jan Říčanský. V jeho příbuzenstvu se dům udržel až do roku 1909, kdy jej koupil nakladatel a knihkupec Jan Kučera.
Při rekonstrukci v roce 1970 byla na domě obnovena charakteristická věžička a dům získal svoji původní podobu z doby po požáru roku 1796. Při této příležitosti zde byl nalezen vzácný renesanční poklad, který je dnes součást sbírek Městského muzea. Bývá pravidelně vystaven u příležitosti Dnů evropského kulturního dědictví.

Dům čp. 251 - U Zlaté lodi

První zmínka o domě pochází z roku 1654. Byl postaven v pozdněbarokním slohu, zajímavé je průčelí s volutami a soklem s kuželkami. Domovní znamení obsahuje v mramorovém štítku obraz lodi s letopočtem 1831. Nechal je zhotovit majitel domu Ignác Teyrich, který zde v tomto roce otevřel hostinec. V roce 1892 byl hostinec přestavěn majitelem Karlem Plaňanským na hotel. Poměrně nešťastná přístavba hotelu směrem k řece, provedená v letech 1966 - 69, zakryla při pohledu od řeky dům a zároveň poškodila vzhled nábřeží.

Kašna

Barokní kašna na náměstí nese na svém severovýchodním nároží datum 1759. Jedná se pravděpodobně o datum opravy, kašna je patrně starší. Sloužila jako hlavní zdroj pitné vody pro obyvatele města i domácí zvířata. V roce 1821 bylo napájení dobytka na náměstí zakázáno a kašna obestavěna dvanácti dřevěnými sloupy s řetězy. Po roce 1915, kdy získalo město novou vodovodní síť, ztratila kašna svůj účel a byla zachována jako historická dominanta náměstí. V sedmdesátých letech 20. století byl na středový sloupek umístěn kovový rozprašovač vody ve tvaru koule, v devadesátých letech byl vodotrysk upraven do dnešní podoby.
 

Hřbitov u sv. Víta

Hřbitov byl založen při morové epidemii v letech 1680 - 81. Sloužil paralelně se starším hřbitovem na náměstí u sv. Jakuba, pohřbívali se zde však pouze zemřelí z okolních vsí, týnští měšťané byli nadále ukládáni na náměstí. Výjimku tvořilo pouze dvouleté období při založení hřbitova, neboť pro velký počet zemřelých sv. Jakub nedostačoval. Když byl v roce 1771 hřbitov na náměstí zrušen, stal se jediným místním pohřebištěm sv. Vít.

Na hřbitově nalezli místo posledního odpočinku loutkář Matěj Kopecký (1775 - 1847), hudební skladatel Karel Komzák st. (1823 - 1893) , historik města Josef Sakař (1870 - 1937) a mnoho dalších význačných osobností.


Hřbitovní kostelík sv. Víta

Vznikl záhy po založení hřbitova. Jeho stavitelem se stal italský architekt Antonio de Alfieri. Jde o významnou provincionální stavbu ve stylu raného baroka. Zajímavé je řešení nárožních vížek a zakončení prostoru kupolí s lucernou. Vnitřní chrámová výzdoba se nedochovala. Před vchodem jsou umístěny náhrobky týnských poštmistrů rytířů z Maasburgu a okresního hejtmana rytíře Václava Stehlíka z Čenkova a Treustattu.

Dům čp. 262 - U Straků

Třípatrový nárožní obchodní dům pochází z roku 1934. Jde o jediný funkcionalistický objekt ve městě, stavěný tehdy velmi moderní technologií železobetonového skeletu, podobně jako naše nejvýznamnější funkcionalistická památka - Veletržní palác v Praze.
Dům nese v místní tradici jméno po majitelích z rodiny Straků.

Dům čp. 246 - Puchmajerův dům

Původní podoba domu se nedochovala, 28. října roku 1899 vyhořel. Dnešní vzhled stavby pochází z pozdněsecesní rekonstrukce po požáru. Zde se narodil 7. ledna 1769 básník a vlastenec Antonín Jaroslav Puchmajer.
Na domě je mramorová pamětní deska odhalená 3. září 1871.

Železný most

V místech dnešní technické památky býval již ve středověku dřevěný most. Téměř každoročními jarními dřenicemi, při nichž se nad mostem kupily ledové kry, zapříčiňující záplavy města, však býval most pravidelně poškozován. K takové situaci došlo i 7. března roku 1891. Kronikář zaznamenal, že ledy dosáhly výše pěti metrů. Dřevěný týnský most byl náporem ledu stržen. Nedlouho poté bylo rozhodnuto postavit most nový, tentokráte již stabilnější, s ocelovou konstrukcí. 2. května 1892 začaly stavební práce, 17. října byla provedena zatěžkávací zkouška železné konstrukce vyrobené Pražskou českomoravskou mostárnou a 4. listopadu v 9 hodin ráno byl most slavnostně vysvěcen a zpřístupněn veřejnosti.
Prostorná budova školy byla postavena v letech 1859 - 1860 na podnět týnského děkana Karla Aloise Vinařického. Základy byly vykopány 21. března 1859, 28. dubna se světil základní kámen. Stavba byla dokončena 8. října následujícího roku a 21. října vysvěcena biskupem Jirsíkem.

Škola slouží svému účelu dosud, v devadesátých letech 20. století byla rozšířena a rekonstruována. Na průčelí je umístěna mramorová pamětní deska zakladatele školy z 3. září roku 1871.
 

Hrad

Původní podoba hradu není známa. Nedochovala se žádná dobová kresba ani popis. Podle významu hradu a jeho terénních pozůstatků můžeme usuzovat, že se jednalo spíše o nevelkou stavbu přibližně obdélného půdorysu, bezvěžového typu.

Z hradu, vybudovaného koncem 13. století, zbyl dnes pouze vstupní most přes hradní příkop na jihozápadní straně bývalého nádvoří. Most byl pravděpodobně obnoven při přestavbách hradu v 16. století, je postaven v renesančním slohu. Nad mostem pokračuje návrší plošinou srpovitého půdorysu, která patrně skrývá základy hradního křídla a původní mostní brány. Podobná plošina, výraznější a vyšší, se zdvihá na severní straně návrší. Jedná se zřejmě o pozůstatek ochranného valu. Na tomto návrší je v kameni zasazena pamětní deska zakladateli dnešních sadů Aloisi Gerstenkornovi, místopředsedovi Sadařského a okrašlovacího spolku, z roku 1912. Dnes nesou sady jméno arcibiskupa Bedřicha Schwarzenberga - Bedřichovy sady.

Návrší je protkáno soustavou sklepů. Jsou mladšího původu než hrad, zřejmě z období baroka, není však vyloučeno, že byly vybudovány z původních podzemních prostor hradu. Dnes jsou hospodářsky využívány.
Z týnského hradu zůstal dochován renesanční most a pozůstatky valů


Otáčivé hlediště

Na severní straně bývalého hradního návrší vybudovala v roce 1983 ochotnická jednota Vltavan originální otáčivé hlediště. Toto zařízení je jedinou amatérskou scénou svého druhu ve střední Evropě. Podobné existuje v zámeckém parku v Českém Krumlově, to však náleží profesionální scéně Jihočeského divadla v Českých Budějovicích.
Na vltavotýnském „otáčku“ se každoročně konají v hlavní letní sezóně třikrát do týdne divadelní představení Vltavanu, scéna hostí i další kulturní pořady.

Arcibiskupský pivovar

První zmínka o pivovaru nad městem je ze 16. století, není však vyloučen jeho starší původ. Od počátku náležel hospodářskému zázemí hradu, na začátku 17. století jej získalo město a pod správu týnské vrchnosti přešel opět až v roce 1684. V roce 1721 si arcibiskupská správa zajistila svůj „pivní monopol“ zrušením konkurenčního městského pivovaru v radnici. Ztrátou konkurence se však začala záhy kvalita piva zhoršovat, jak dokazuje radní manuál z 11. 5. 1727, který zaznamenává, že si týnští měšťané svážejí domů pivo z Neznašova a Koloděj nad Lužnicí.

Pivovar zůstal v majetku arcibiskupství do konce 2. sv. války, od meziválečného období se v něm však již pivo nevařilo. Po roce 1960 byla budova adaptována pro hospodářské účely.

Na průčelí obráceném do Pivovarské ulice je umístěn kamenný arcibiskupský znak (analogie s děkanstvím). Stejný znak je vidět na omítce hlavní pivovarské budovy.

Solnice na malostranském břehu

Podélná jednoduchá stavba solního skladu je z roku 1708. Jejím stavitelem byl zřejmě italský stavitel Antonio de Alfieri. V solnici se sůl skladovala, část soli se prodávala přímo v místě, část se expedovala dále do vnitrozemí. Svůj účel ztratila v roce 1830, kdy se stát zřekl výhradního práva na dovoz soli. Budova začala pustnout. Spolu se starší solnicí (z r. 1593) na protějším břehu ji koupil českobudějovický loďmistr Vojtěch Lanna a vytvořil zde loděnici. V roce 1891 věnoval Lannův syn Vojtěch obě solnice chudinské nadaci. Starší solnice v Podskalí byla zbořena po první světové válce, novější na Malé Straně se stala sídlem týnské firmy bratří Šílených, kteří zde vyráběli různé typy říčních plavidel. Modely těchto lodí je možné vidět v týnském muzeu.

Na fasádě solnice jsou zajímavé fresky znázorňující mořskou pannu a dva lvy se solnými bečkami, pocházející pravděpodobně z první poloviny 19. století. Československá vlajka na šífu za mořskou pannou byla dodatečně domalována ve dvacátých letech 20. století. Solnice slouží jako skladovací prostor.
 

Rozhledna

Železobetonová stavba na konci Aleje míru nad městem stojí na místě, kde se odedávna říká Na Spravedlnosti, podle bývalého městského popraviště. Původně zde stál dřevěný altánek, kterým se v roce 1922 prezentovala na vltavotýnské živnostenské výstavě Márova kruhová cihelna. Ve třicátých letech 20. století ho nahradila dnešní rozhledna.



Kaple Panny Marie Karlovské

V Tyršově ulici se nachází největší kaple ve městě nesoucí jméno Panny Marie Karlovské, v lidové tradici často komolené na Karlovarskou. Podle pověsti prý byla socha pojmenována podle obyvatel osady Karlov u nedaleké Všeteče, kteří ji nechali zhotovit. Když ji vezli od výrobce z Tábora, zastavilo se koňské spřežení na místě dnešní kaple a žádná síla je nemohla přimět pokračovat v cestě. Prý si sama Panna Marie přála, aby její socha stála právě zde.

Ve skutečnosti se jedná o ikonografický mariánský typ, nazývaný podle obrazu v Chrámu Nanebevzetí Marie Panny a sv. Karla Velikého na Karlově v Praze. Obraz zhotovil malostranský měšťan, malíř Jan Jiří Heintsch v roce 1697. Panna Maria se na obraze objevila v netradičním pojetí, zobrazujícím: „tajemství Slova tělem učiněného a mateřství Panny Marie, ana se koří Synu v životě jejím vtělenému“, tedy Mariino těhotenství. Úcta k tomuto obrazu se rychle šířila po celých Čechách, v mnoha chrámech byly zřizovány oltáře s vyobrazením Panny Marie Karlovské a na veřejných místech se objevily její sochy a obrazy. Podobným způsobem jistě vznikla také vltavotýnská Panna Marie.

Kolem „neslušného“ vyobrazení Panny Marie se dlouho vedly diskuse, dokonce zmiňovaný arcibiskup Breunner, tvůrce vltavotýnského zámku, usiloval o odstranění původního obrazu z Karlovského chrámu.

V Týně nad Vltavou se socha Panny Marie objevila pravděpodobně v druhé polovině

18. století, po návštěvě císařovny Marie Terezie, která ji měla za svoji patronku. Nad sochou byl nejprve v roce 1781 vztyčen malý přístřešek, v roce 1864 byl Panně Marii postaven na náklady týnského loďmistra Karla Weselého důstojný stánek. Před kaplí bývalo poslední zastavení zemřelých na cestě ke hřbitovu, zde také vítal vltavotýnský děkan procesí při návratu z bechyňské pouti



Kříž před Vinařického školou

Stojí přibližně v místech prvního týnského kostela sv. Kateřiny, připomíná epidemii cholery z roku 1850. Kříž byl postaven nákladem českobudějovického loďmistra Vojtěcha Lanny, autorem básně na podstavci je děkan K.A.Vinařický.


Lannův kříž na domě č. 13 v Horním Brašově

Železný kříž s mramorovým podstavcem zasazeným v opukovém kvádru pochází z roku 1824. Připomíná událost, k níž došlo 2. července téhož roku v Horním Lipovsku. Tehdy teprve devatenáctiletý Vojtěch Lanna plul na lodi z Českých Budějovic do Prahy. Jez v Horním Lipovsku byl obtížně sjízdný a loď zde ztroskotala. Lanna se ocitl v ohrožení života. Téměř utonulého jej na poslední chvíli vytáhl z vody mládek z nedalekého Lipovského mlýna. Vojtěch Lanna nechal zanedlouho na místě nehody postavit na znamení díků kříž a svému zachránci vybudoval vlastní mlýn.

Na své současné místo v týnské čtvrti Horní Brašov byl kříž přenesen v roce 1852, v Horním Lipovsku byl postaven kříž nový. Proč skončil Lannův kříž právě v Týně, nevíme. Literatura uvádí jen to, že břeh u Lipovska byl v této době nebezpečně podemletý a bylo třeba kříž zachránit.

Na mramorovém podstavci je dochován již obtížně čitelný německý nápis, vzdávající díky Bohu a opěvující Boží prozřetelnost.


 

Boží muka na Malé Straně

Stávala původně při ústí starého mostu na malostranském břehu ve čtvrti Bojiště. Připomínala místo krvavého střetu mezi rakouskými a francouzskými vojsky roku 1742. Podle lidové tradice byli padlí pohřbeni přímo na místě a nad jejich hrobem vztyčena tato památka. Při rekonstrukci komunikace v roce 1940 byla Boží muka přemístěna na své současné stanoviště

Jde o jedinou městskou památku tohoto druhu zdobenou malbami. Představují patrony české země. Jejich autorem je malíř Tomáš Peterka z Temelína. Restauraci maleb provedla akademická malířka Klára Šafářová v roce 1994, při té příležitosti byla Boží muka slavnostně znovuvysvěcena.