Získala název podle své polohy na břehu řeky Vltavy. Nejstarší zmínky o prvních domech na Březích (podle používaného pomístního názvu na Břehách) jsou z roku 1828.

V územním členění není osada registrována jako přidružená obec k Týnu nad Vltavou, ale jako "základní sídelní  jednotka", která je součástí města.

O osadě vypravuje pověst zachycená publicistou Františkem Tesařem, zdejším rodákem z čísla popisného 28.

Pověst o pokladu na staré rybárně

Na místě, kde je dnes osada Břehy, stávala kdysi dávno stará rybárna. Žila v ní stařenka, kterou všichni znali jen pod jménem Rybačka a nikdo nevěděl, jestli se jmenuje ona po chalupě nebo naopak chalupa po ní. Žila ve své staré chaloupce s doškovou střechou, porostlou mechem, spokojeně. Lidé ji měli rádi, říkalo se o ní, že umí čarovat a léčit všelijaké neduhy. A mezi lidmi se tajně šeptalo, že je na staré rybárně ukrytý poklad. Jen nikdo nevěděl kde. Pověst o pokladu nedal spát jistému starému Bosákovi, známému lakomci a škrtílkovi, o němž se říkalo, že by za krejcar hnal blechu po strništi až do Bechyně. Bosák ani nebylo jeho pravé jméno, vysloužil si ho za svoji lakotu, kvůli které chodil od jara až do zimy bos. Bosák
začal kout plány, jak se pokladu na rybárně zmocnit.
Jednoho dne došel za Rybačkou a začal: „Babičko, ten komín vám brzo spadne. Jestli chcete, tak vám ho spravím“. Rybačka souhlasila, přestože tušila, co má Bosák za lubem. Druhý den se sousedé nestačili divit, když viděli Bosáka, který v životě nepřiložil ruku k dílu, jak táhne k rybárně zednické náčiní. Ještě než začal s opravou komína, důkladně prolezl půdu od štítu ke štítu, ale nic nenašel. Nezbylo mu než slíbenou práci mrzutě dokončit. Ale hned tak se nevzdával. Když se začaly sklízet brambory, navštívil Rybačku znovu a nabídl jí, že jí opraví lešení ve sklepě, aby měla brambory kam uložit – do rybárny se totiž často dostala voda z řeky a babička musela ukládat všechny potraviny do výšky. Rybačka znovu souhlasila a Bosák se dal do díla. Samozřejmě, že nejdřív prošmejdil sklípek od rohu k rohu. Ale zase nic. Když není poklad v chalupě, musí být na zahradě, spekuloval Bosák. Do oka mu padla staletá střemcha. V jejích kořenech tušil splnění svých snů. Stačilo jen počkat na vhodnou příležitost. A ta na sebe nedala dlouho čekat. Zanedlouho začalo hustě pršet. Pršelo několik dní a voda v řece začala vystupovat ze břehů. Zaplavila zahradu u rybárny a stále stoupala. Rybačka si musela sbalit věci do uzlíku, odvést kozu, slepice a krávu a opustit chalupu. Bosák se znovu nabídl, že jí pomůže. Odstěhoval stařenku k příbuzným a v noci se tajně vydal s lucernou k rybárně. Nikdo mě teď nebude rušit, mám na to celou noc, liboval si v duchu. Začal chalupu důkladně prozkoumávat – proklepal zdi, podlahy i stropy, šťoural do všech škvír a nakonec znovu vylezl na půdu. Skončil dlouho po půlnoci a znovu bez úspěchu. V duchu sám sobě huboval a slézal po žebříku zpátky. Neslezl však ani do poloviny, když ucítil na chodidlech podezřelý chlad – voda vystoupila skoro až pod strop. Bosák si sedl na žebřík a potil se hrůzou. Dlouhé hodiny do svítání nedělal nic jiného, než že poposedával na žebříku výš a výš, aby neseděl ve vodě. Poklad ho už dávno nezajímal. K ránu mu nezbylo než nasednout na rozeschlé necky, co našel na půdě, a pustit se do dravého proudu. Naštěstí si ho nad Týnem všiml starý podskalský plavec Němeček a vytáhl ho hákem z vody. Rybák pelášil, jako by mu hořelo za patami, tak se pře lidmi styděl. Voda pomalu opadla a na zahradě u rybárny zůstala ležet vyvrácená střemcha. Nevydržela nápor dravého živlu. Proud pod jejími kořeny vyhloubil hlubokou jámu. Na jejím dně se lesklo jen pár bílých oblázků. Jestli tu byl někdy nějaký poklad, vzala jej voda. A odnesla s sebou také pověst o pokladu na rybárně, protože se mezitím narodila nová – jak Bosák hledal poklad.

foto: Miroslav Bžoch DiS

Tisk-Tato funkce vyžaduje Javascript. Pokud ho Váš prohlížeč nepodporuje, použijte volbu pro tisk v prohlížeči. Vzhled bude stejný jako u náhledu tisku. Náhled tisku