První zmínka o obci „Kaladý“ je z r. 1295. Až do poloviny 16. století je zde uváděn pouze přívoz a krčma. Oboje náleželo panství Březnice (viz. Březnice). V první polovině 16. století připojili zástavní držitelé Týna nad Vltavou Čabeličtí ze Soutic Koloděje k týnskému panství a vybudovali zde poplužní dvůr. Pravděpodobně již po smrti Jana ze Soutic (1567) vybudoval jeho syn Adam v Kolodějích nevelké šlechtické sídlo, kamennou patrovou budovu v renesančním slohu na půdoryse lichoběžníka, opevněné příkopem napájeným řekou Lužnicí. Když byl 30. června r. 1588 zapsán kolodějský majetek do desk zemských, obsahovakl kromě samotných Koloděj s tvrzí také vsi Velkou Doubravu (označení Velká se u Doubravy používalo pro odlišení s Malou Doubravou, dnešní Doubravkou), Tuklesy u Zvíkova, Vesce, Hartmanice, Kurákov, dvůr Netěchovice a dva rybníky u Žimutic – Mnichovec a Farský. dyž se v roce 1588 se stala Adamovou dědičkou jeho manželka Barbora rozená z Budkova, je již tvrz „Kaledey“ s dvorcem poplužným konkrétně zmiňována.
Po Barbořině smrti se dostal kolodějský majetek do rukou druhé rodové větve Čabelických – Podbořských. V roce 1625 prodal Jan starší Čabelický (Podbořský) Koloděje Janu Menceliusovi z Kolsdorfu. Od něho koupil statek o dva roky později Jan de Witte z Lilientalu, ale hned následujícího roku jej prodal Izáku z Brandensteina. Po smrti Brandensteinova vnuka Jana Jáchyma r. 1704 přišel statek do dražby. V majetkovém odhadu z tohoto roku se dochoval popis tvrze. Byla stavěna z kamene a kryta kurkami (šindele), ve sníženém přízemí byl mlýn (! součást tvrze) na dvojí složení, klenutá kuchyň, jeden pokoj, sklep a spižírny. V prvním poschodí bylo pět pokojů, ve druhém tři a prostranná tabulnice (jídelna).
V dražbě získal kolodějský statek Václav Norbert Oktavián Kinský, jehož dcera Marie Alžběta se podruhé provdala za hraběte Františka Vratislava z Mitrovic. Majetek se tím dostal do vlastnictví rodu, s nímž byl spjat po několik následujících století. Syn Františka Vratislava, František Karel, provedl v letech 1737-1741 přestavbu tvrze na barokní zámek. K zámku byla přistavěna architektem Janem Hybnerem dominantní kaple sv. Anny. Kaple je zřetelně ovlivněna dílem mistra barokní architektury Kiliána Ignáce Dienzenhofera (1689-1751).
Koncem 17. století se Koloděje nad Lužnicí značně rozrostly přílivem semitských obyvatel, vysídlených v důsledku morové epidemie v letech 1681 – 1682 z Týna nad Vltavou. Vznikla tím většinově židovská obec.
V roce 1777 byla v Kolodějích založena škola (u zámecké brány, viz. foto). V roce 1878 byla přestavěna nová budova školy z původního hostince (dnes rekreační zařízení viz. foto).
V roce 1842 byl v obci na levém břehu Lužnice vybudován mlýn. V šedesátých letech musek být v důsledku výstavby Orlické přehrady demolován.
Roku 1892 byl založen sbor dobrovolných hasičů.
V obci je několik zajímavých památek. Již zmíněný barokní zámek přestavěný z původní renesanční tvrze.
V letech 1941-42 bylo na staré části zámku odhaleno pracovníky Státního památkového ústavu sgrafito a sluneční hodiny. Památkáři zjistili, že sgrafitem byly pokryty všechny čtyři stěny původní lichoběžníkové tvrze. Sgrafito bylo zakonzervováno a tvoří dnes zajímavý kontrast barokní zámecké architektuře
V interiéru zámku se nachází jedinečné nástěnné malby, zobrazující scény z cestopisu jednoho z předků Vratislavů z Mitrovic, Václava zvaného "Tureček" (1576-1635), který se jako patnáctiletý panoš zúčastnil cesty poselstva císaře Rudolfa II. do Cařihradu. Své vzpomínky na čtyřleté zajetí, které následovalo, zachytil ve vlastním cestopise "Příhody Václava Vratislava z Mitrovic".
Barokní budově dnešního zámečku dominuje přístavba kaple sv. Anny, kterou provedl stavitel Jan Hybner, autor kaple sv. Rocha v Rakovníku. Stavba je zřetelně ovlivněna dílem mistra barokní architektury Kiliána Ignáce Dienzenhofera (1689-1751). Půdorys představuje průnik dvou prostorových prvků - elipsy a obdélníku. Interier je bohatě zdobený freskami, největší je na stropě, zobrazuje Pannu Marii se svatou Trojicí. Na zdech přechází freska do ilusivní malované architektury - zábradlí, sloupy, klenby apod. Ústřední oltářní obraz sv. Anny je pravděpodobně dílem Petra Brandla. Na kruchtě jsou umístěny varhany z roku 1818.
V roce 1875 byla mezi zámkem a vstupní branou postavena rodinná krypta rodu Vratislavů z Mitrovic. Jako první sem byly uloženy ostatky bratrů Eugena a Karla Vratislavových, přenesené z kostnice na hřbitově v Týně nad Vltavou.

Pomník Matěje Kopeckého
Koloděje nad Lužnicí byly poslední zastávkou loutkáře Matěje Kopeckého na jeho životní pouti. Zemřel zde 3. července roku 1847. Podle lidové tradice jej smrt zastihla ve chvíli, kdy vybubnovával své večerní loutkářské představení. Byl pochován na hřbitově v Týně nad Vltavou
6. července roku 1947 byl Matěji Kopeckému odhalen v Kolodějích nad Lužnicí pomníček plačícího kašpárka s protrženým bubnem, dílo sochaře J.Jiříkovského. Původně měl pomník vyhraženo místo v zámeckém parku, ale v důsledku stavby Orlíku v polovině 60. let a zmenšení parkové plochy, byl pomník přestěhován do zahrady před vilu baronky Kocové z Dobrše. Ani zde ale nebylo jeho poslední stanoviště. Od poloviny sedmdesátých let stojí pomník v zatáčce u silnice před někdejším hotelem.

Vila baronky Kocové z Dobrše
Zajímavá stavba na břehu Lužnice z roku 1865, dnes slouží jako pošta.
Vilu si nechala naproti kolodějskému zámku postavit baronka Terezie Kocová z Dobrše, vdova po hraběti Karlu Vratislavovi. Podle dobových portrétů byla Terezie neobyčejně krásná a kronika zaznamenala, že rovněž: "sportu, najmě jízdy koňmo a radovánek milovná" . Za dobu jejího devítiletého vdovství prožil kolodějský zámek svoje nejrušnější a nejslavnější období. Střídaly se zde návštěvy z řad významných šlechtických rodů i rakouské panovnické rodiny, hostem tu byl i arcivévoda Štěpán. Nápadníků krásné zámecké paní bylo mnoho, zvítězil jen jeden, baron Jan Křtitel Schell - Bauschlott. Terezie posléze předala zámek nejstaršímu synovi a odstěhovala se s manželem do vily.
Zajímavé jsou štukové reliéfy na fasádě, zejména výzdoba na štítech obrácených směrem k řece. V minulosti býval kolem vily úpravný park.

Kaple sv. Jana Nepomuckého
Na místě dnešní kaple stávala starší kaplička, která musela být stržena v roce 1838 při opravě mostu. Starší kaple měla značně nezvyklý původ. V roce 1768 se rozvodnila řeka Lužnice a strhla v Táboře most i se sochou sv. Jana Nepomuckého. Dřevěná socha připlula zvláštním řízením osudu až do Koloděj, kde jí u mostu zachytili obyvatelé a vystavěli pro ni kapli. Současná kaple stojí na stejném místě, nechal ji zde vybudovat hrabě Karel Vratislav po opravě mostu r.1838. Dnes je vzácná socha Jana Nepomuckého z r. 1765 součástí expozice Městského muzea v Týně nad Vltavou.

Radokova vila
V Kolodějích nad Lužnicí se 17. prosince roku 1914 narodil režisér Alfréd Radok, zakladatel Laterny magiky. Jeho vilu najdete vpravo před mostem, jdete-li po silnici od Týna nad Vltavou. Romantická zahrada vily zasahuje až k řece. Dům byl po restituci vrácen do rukou rodiny Radokových.
Další stopy po slavné rodině můžete nalézt na židovském hřbitově nad obcí.

Josefinský špýchar - sýpka
Stojí na kraji obce směrem k Týnu nad Vltavou. Byl postaven roku 1771, jako reakce na katastrofální neúrodu obilovin, po které zemřelo v Čechách asi půl milionu lidí hladem. Nese jméno císaře Josefa II, z jehož nařízení vznikaly v zemi četné obilní sklady pro vyvarování hladomoru. Podle lidové tradice byli do špýcharu zahnáni Prusové za válek o rakouské dědictví, ve kterých se císařovna Marie Terezie pránila útoku pruského krále. Dokladem pruské přítomnosti měl být buben s monogramem F.R. = Fredericus Rex, čili Bedřich král, v inventáři kolodějského zámku, používaný ke svolávání lidí na robotu. Je zde ovšem jistá časová nesrovnalost. Poslední pruský vpád zaznamenaly tereziánské Čechy v letech 1756-1757. Tehdy ještě špýchar nestál a Prusové v něm tudíž nemohli být obklíčeni. Druhá možnost nabízí tezi, že lidová tradice míní jiný pruský vpád, až za císaře Františka Josefa II. v roce 1866. Tehdy Prusové v Kolodějích i v Týně nad Vltavou prokazatelně byli. Přivlekli s sebou epidemii cholery, na kterou zemřelo velké množství zdejších obyvatel. V tom případě by ale památkou na Prusy nemohl být buben s iniciálami krále Fridricha, tehdy vládl prusku král Vilém I. Buben tedy s Prusy údajně obklíčenými ve špýcharu nesouvisí.

Statek Homole
Statek s původním názvem Homole, dnes na mapě pod názvem Homolov (poprvé se název Homolov objevil v popisu Františka Palackého) leží u obce Koloděje nad Lužnicí, při sinici do obce Hosty.
Nejstarší zprávy o Homoli jsou velmi kusé. Území pravděpodobně náleželo nejprve do majetku pražského biskupství, v roce 1268 získal polovinu blízké vsi Hosty a část vsi Tukleky (někdy uváděna také jako Tuklesy) král Přemysl Otakar II. Ves Tukleky na Vltavotýnsku zanikla (existuje stejnojmenná obec na Písecku, s níž bývá v historických pramenech mylně ztotožňována), je velmi pravděpodobné, že ležela právě v místě dnešní Homole. Dvůr Homole vznikl pravděpodobně na odtržené části Tuklek, té, která náležela králi, a byl tedy královským majetkem. Na statku pravděpodobně hospodařil svobodný sedlák, podřízený přímo králi.
V průběhu 14. století došlo k změnám – statek byl správně podřízen sousednímu arcibiskupskému vltavotýnskému panství a hospodařili na něm tzv. nápravníci (sloužící z posádky týnského hradu, kteří získávali za své služby nápravy – výsluhy). V královské berni z r. 1379 je zmiňován Slavata, v berni z r. 1390 Filip, pravděpodobně Slavatův syn.
Osada Tukleky je dále zmiňována až v 15. století, neznámo kdy a za jakých okolností však byla odtržena od týnského panství a stala se součástí statku Březnice. Původní nápravnický dvůr byl přičleněn k obci Hosty a získal samostatné jméno Homole. O tom, že statek měl bohaté obyvatele, ale snad i o blíže neznámé tragédii, svědčí velký poklad pražských grošů z vlády Vladislava II. a Ferdinanda I., nalezený ve stráni pod statkem při stavbě silnice v první polovině 20. století. Z pokladu se však nic nedochovalo, byl rozebrán dělníky, a tak známe pouze popis nalezených mincí.
Před polovinou 16. století ztratil statek Homole svobodnický charakter. Častější zprávy o Homoli začínají být až na počátku 17. století. Obytné stavení i celý dvůr byl v první třetině 17. století velmi zpustlý, pravděpodobně následkem třicetileté války. Když v roce 1640 svěřoval arcibiskup Arnošt Albrecht z Harrachu městu Týnu nad Vltavou do pronájmu vltavotýnské panství, dovolil mu obnovit a znovu vystavět hospodářské dvory Homole a Jarošovice. Homole byla opravena, ale dluhy zatížená týnská obec ji nedokázala dlouho udržet a v roce 1660 ji prodala hejtmanovi vltavotýnského panství Matouši Arnoštu Khernerovi z Rudolfova. Kherner rok nato zemřel a Homoli drželi jeho dědici až do roku 1683, kdy ji od nich koupil Sýkora z Lacinova. Protože byl však dlouholetým dlužníkem baronky Aloisie Brandštejnové, tehdejší držitelky Koloděj nad Lužnicí, byl po jeho smrti v roce 1705 statek Homole předán věřitelce. Aloisie Brandštejnová pak Homoli prodala po čtyřech letech budějovickému měšťanovi Petru Antonínu Kodýtkovi. K tomu, že se majitelé na dvoře často střídali, zřejmě nemálo přispívala skutečnost, že se statek neustále potýkal s nedostatkem vody.
Dalším vlastníkem Homole se stal Ferdinand Štampach, od něho přešel svatební smlouvou na manžela jeho dcery Františka Schumanna, hejtmana na panství ve Volyni, náležejícímu pražské kapitule. V roce 1734 prodal Schumann dvůr nové majitelce Koloděj hraběnce Marii Anně Vratislavové. Dvůr získal německý název Neuhof (Nový dvůr), což opět značně zkomplikovalo situaci historikům, protože je těžké rozlišit dokumenty týkající se Homole a Nového Dvora u soutoku Lužnice a Vltavy. Podle tereziánského katastru z poloviny 18. století patřilo ke dvoru Homole 92 strychů polí, 2 strychy pastvin a louka, z níž se sklízely 4 vozy sena. V roce 1751 tu žilo 6 mužů a 5 žen.
Jako součást kolodějského panství zůstala Homole plných 190 let.V roce 1836 dal majitel kolodějského velkostatku hrabě Karel Vratislav zchátralý dvůr do základů strhnout a na jeho místě postavit nový dvůr. Stavba byla dokončena roku 1838, což naznačovaly i dva chronografikony (nápisy s římskými čísly v textu, která po součtu dají příslušný letopočet) nad dvěma branami, kterými se vjíždělo do dvora. Nad první branou byl nápis: DWVR TENTO HOMOLE NAZWÁN, STAWĚTI WELEL KAREL HRABĚ WRATISLAW PRO VŽITEK A ROZKOŽ SWAV. (součet: 500 + 10 + 5 + 1000 + 50 + 10 + 10 + 1 + 10 + 50 + 50 + 50 + 10 + 1 + 50 + 10 + 5 + 1 + 10 + 5 = 1838). Nad druhou branou byl nápis v latině: CAROLVS COMES A WRATISLAW HAS SIBI EREXERAT AEDES (Tento dům dal sobě vystavět Karel hrabě Vratislav) (součet: 100 + 50+ 5 +100 + 1000 + 10 + 1 + 50 + 10 + 1 + 1 + 10 + 500 = 1838). Dvůr byl pojmenován Homolov. U dvora byla zřízena ovocná školka a kolem cest vysázeny aleje ovocných stromů.
Po první světové válce byl majetek kolodějských Vratislavů velmi zadlužen, což přinutilo šlechtickou rodinu Homolov i s celkovou výměrou pozemků 31 ha prodat. Novým majitelem se stal rolník z Hostů Jan Koubek. Vykopal u statku hlubokou studnu, která však neměla dostatek vody, proto se musela dále dovážet.V roce 1929 dvůr vyhořel a hned v následujícím roce znovu, což vedlo k opodstatněnému podezření, že byl statek úmyslně zapálen. Finančně vyčerpaný majitel pronajal Homoli kolodějskému velkostatku, ale stav se nezlepšil a dvůr se na nátlak věřitelů dostal do dražby. Ještě před jejím konáním Homoli odkoupil synovec Jana Koubka Josef Koubek s tím, že zde jeho strýc a teta budou mít doživotní výměnek. Josef Koubek byl velmi schopný hospodář, provedl na Homoli rozsáhlé úpravy hospodářských i obytných budov a zřídil trkač, kterým čerpal vodu z potoka tekoucího od Hostí. (Princip trkače je jednoduchý, k čerpání není potřeba žádná pohonná energie. Voda z potoka je vedena potrubím zakončeným záklopkou. Tlak v potrubí stoupá, až otevře další záklopku, otevírající malou nádrž, tzv. větrník. Voda tedy proudí do nádržky a odtud potrubím do další výše položené nádrže.) Na Josefa Koubka pamětníci vzpomínají jako na skutečně výjimečného zemědělce a schopného podnikatele, jehož rodina platila v okolí za honoraci (v dobrém smyslu slova).
Při znárodnění byl Josef Koubek nucen vstoupit do JZD, kde nadále pracoval jako rostlinář. Po neúspěšném hospodaření kolodějského JZD převzal pozemky JZD i s dvorem Homolovem Státní statek Hluboká nad Vltavou. Dalším vlastníkem se stalo JZD Chrášťany. JZD Chrášťany nakonec Homolov předalo dceři posledního soukromého majitele paní Kuchařové – Koubkové. Ta statek prodala manželům Špálovým. Od roku 1995 do roku 2005 byl majitelem Homole pan Jindřich Tichý, v roce 2005 statek zakoupila majitelka zámku v Kolodějích nad Lužnicí.

Židovský hřbitov

 text: Martina Sudová

foto: Miroslav Bžoch DiS
 

Tisk Náhled tisku